Maďarský jazyk
Maďarský jazyk
Přečtěte si krátké shrnutí níže
Maďarština (maďarsky "magyar nyelv" /čti "maďar nělv"/) je jediný jazyk ve Střední Evropě, který není indoevropským jazykem ani flektivním jazykem. Je to aglutinační jazyk jako např. japonština, korejština, jazyky ugrofinské, drávidské jazyky, hunština, sumerština, atd. Aglutinační jazyky používají pro vyjadřování gramatických funkcí afixy (předpony, vpony, přípony). V maďarštině rozlišujeme následující přípony: pádové koncovky (příslovečné přípony), osobní koncovky, znak jmen (množného čísla, přivlastňovací znak, přivlastňovací znak množného čísla, stupňovací znak, konkretizující znak), znak sloves (minulého času, vybízecího způsobu, podmiňovacího způsobu), slovotvorné přípony (derivativní sufix). Afixy se přidávají ke kořenovému slovu.
Oficiálně maďarština je ugrofinský jazyk, kterým se hovoří v Maďarsku, v částech srbské Vojvodiny, na jihu Slovenska, na jihu ukrajinské Zakarpatské oblasti, v částech rakouské spolkové země Burgenlandu, na severozápadě Rumunska, v částech Srbska a v částech Chorvatska. Maďarsky mluví celkem zhruba 14,5 milionů lidí. Z toho 10 milionů v Maďarsku. Je úředním jazykem v Maďarsku a od 1.5.2004 též jedním úředních jazyků v EU. Jazykový kód, nebo-li LANGUAGE CODE je HU příp. HUN a podle ISO 639.
První nápisy v maďarštině jsou psané runami (maďarsky "rovásírás" /čti "rovášíráš/) tzv. staromaďarské nebo-li sikulsko-maďarské runové písmo. Od vzniku Uherského království až do roku 1844 byla úředním jazykem latina. První písemné památky jsou jen cizojazyčné texty s několika maďarskými slovy (sporadické archaismy). První jsou arabsko-perzské a byzantské prameny z 9. a 10. století. Od 11. století i uherské prameny. Prvním uherským pramenem je Zakládací listina Tichoňského opatství z roku 1055. V latinském textu je 58 slov a 33 přípon. První souvislí text (modlitba) v maďarštině pochází z konce 12. století a první maďarská báseň (verze latinského Planctus ante nescia) z konce 13. století. První knihy v maďarštině jsou z 15. století, kodexy s náboženským obsahem. Od konce 15. století jsou známé i světské texty (dopisy a historické písně). Zatím co do té doby byly texty v jednotlivých nářečí, od konce 16. století se dá pozorovat vytváření nadregionální nářečové normy. Vzniká však velmi pomalu a rozlišuje se varianta západní, severní, východní a varianta území pod tureckou nadvládou. V 17. a 18. století se tento rozdíl v dokumentech zmenšil (varianta západní a východní). K vytvoření spisovného jazyka došlo v 18. a 19. století v důsledku osvícenských myšlenek a jako reakce na germanizační tendence Josefa II. První akademické pravidla maďarského pravopisu vyšli v roku 1832. V roku 1844 se maďarština stala úředním jazykem Uherska.
Současná maďarština se dělí na tyto nářečí (dialekty):
- západní (v západním Maďarsku)
- zadunajský (na západ a severozápad od Dunaje)
- alföldský (jižní)
- dunajsko-tiský (mezi Dunajem a Tisou)
- palócky (v severním středním Maďarsku a na Slovensku mezi řeky Váh a Hornád)
- severovýchodní (v severovýchodním Maďarsku, na Slovensku na východ od Hornádu, na Ukrajině a na severozápadě Sedmihradska)
- mezöšégský (v středním Sedmihradsku)
- sikulský (v Sedmihradsku)
- čangovský (oblast Bacau v Rumunsku)