Historie - Lingua Hungarica - Könnyen magyarul

A TUDÁS KINCS, MELYNEK PÁRJA NINCS
Přejít na obsah
Historie Maďarska


Stručná historie

Přečtěte si krátké shrnutí níže
V základních otázkách maďarské historie (původ Maďarů a jejich historie před založením Uherského království) vědci nemají stejný názor. Diskuse se týká hlavně ugrofinské, turecké a sumerské teorie. Často jsou tyto názory ovlivněné politickými impulzy a taktéž se mění podle nových historických zjištění a objevů.

Pravděpodobné místo otčiny Maďarů byla oblast mezi pohořím Ural a řekou Ob. Tyto končiny byly lesnaté a močálovité oblasti. Tito lidé se živili rybolovem a lovem. Pravděpodobně vlivem z jižních oblastí se rozšířilo používání kamenných nástrojů okolo 3. tisíciletí před naším letopočtem. Počet obyvatel se zvyšoval a finské skupiny se přesunuly na západ až ke Skandinávskému poloostrovu. Ugorské skupiny zůstaly v okolí řek Irtyš a Tobol, převzaly způsob zpracování kovu od jižních národů okolo 2. tisíciletí před naším letopočtem. Postupně přešly na chov domácích zvířat. Přebraly způsoby chovu od nomádů ze Západní Sibiře. Mezi rokem 1000 a 500 př. n. l. se začaly jižní skupiny oddělovat od ugorských skupin a postupně vznikly maďarské skupiny. Ugrové, kteří zůstali na severu u řeky Ob, tam žijí dodnes (Mansijové a Chantové).
Příchod Maďarů do Panonie
Euroasijské stepy se rozprostíraly od Číny až ke Karpatské kotlině. Touto cestou se stěhovaly a přecházely nomádské národy od 2. tisíciletí př. n. l. Koncem starověku se objevili Huni. Byl to začátek stěhování národů. Okolo 370 n. l. se objevili v oblasti řeky Volhy a postupně se přesouvali do Karpatské kotliny. Po nich přišli Avaři a potom turecké národy. Maďarské kmeny žily převážně ve Východoevropské nížině. Okolo roku 500 n. l. se dostaly do styku s tureckými národy a převzaly od nich částečně kulturu a hospodářství. Později se přesunuli do oblasti řek Volhy a Kamy. Tuto část nazýváme Baškirie (Magna Hungaria). Část maďarských kmenů se postupně posouvala do středu Evropy přes oblast mezi řeky Don a Dunaj zejména do oblasti řeky Dněpr v dnešní Ukrajině. Tato oblast se nazývala maďarsky Atalkuz (v dnešní maďarštině Etelköz). Tady se uzavřelo pokrevní bratrstvo mezi 7 maďarskými kmeny (Nyék, Megyer, Kürtgyarmat, Tarján, Jenő, Kér, Keszi) a připojili se k nim Kabaři. Nazýváme to maďarským kmenovým svazem. Vůdcové jednotlivých kmenů: Álmos, Előd, Ond, Kund, Tas, Huba, Töhötöm.
Maďaři se postupně přesunuli do Karpatské kotliny (Panonie), kde se usadili. Stalo se tak pod vedením Árpáda (845-907), syna Álmose, rodu Turulova v roce 895. Oficiální datování je určené jako rok 896. Rod potomků Árpáda nazýváme jako dynastii Árpádovců. Dalším významnou osobou (knížetem) byl Géza (945-997), syn Taksonya (931-971), pravnuk Árpáda. Později Gézův syn Vajk (969-1038) byl korunovaný jako první maďarský (uherský) král, jménem István I. Do založení Maďarského (Uherského) království hovoříme o Maďarském knížectví resp. Gézovým knížectvím. Označení Uhry, uherské pochází z latiny: Ungar, Hungarus, Hungaricus. Do latiny se dostalo z turecko-bulharského pojmenování ,,onogur (onoguri)“. Tento název se ustálil ve 12. století.
Maďaři během osídlení Panonie
István I., též svatý, pokračoval v tom, co jeho otec začal. Posilnil spojení se západem a s křesťanstvím. V roce 1000 byl korunován uherským králem. Korunu dostal od papeže Silvestra II. (950-1003). Byl silným králem a krutě bojoval proti pohanství. Křesťanství a stát posilnil král László I. svatý (1077-1095 ) po několika pohanských povstání a bojích o trůn koncem 11. století. Území království bylo značně rozšířené už ve 12. století.
Zlé časy přišly na království v letech 1241-1242, kdy Tataři (Mongoli) napadli krajinu v čele s Bátú-chánem (1205-1255). Tataři zpustošili krajinu, zabili polovinu obyvatelstva a král Béla IV. (1206-1270) byl nucený opustit království. Po této invazi král nařídil, aby hrady byly stavěné z kamene a skály. Do té doby stavěli zemní hrady. Béla IV. obnovil stát, a proto ho nazýváme druhým zakladatelem vlasti.

Podle popisů starých kronik uherská šlechta vznikla ze svobodných potomků Uhrů. A služebnictvo, později poddaní, vzniklo z potomků poražených národů. Právě proto šlechticem mohl být i chudý člověk, nebylo to spojené s majetkem. Práva a povinnosti uherské šlechty byly stanovené ve Zlaté bule (Aranybulla) Andrása II. (1176-1235) v roce 1222. Krále volila šlechta a když král porušil práva šlechty, šlechta nebyla povinná poslušnosti vůči králi. Podle středověké tradice nad krajinou nevládla osoba, ale božská síla (bůh), t. j . Svatá koruna.
Útěk Bély IV. před Tatary
Zlatá Bula z roku 1222
V roce 1301 zemřel poslední král z Árpádovců, András III. (1265-1301). Po jeho smrti začaly boje o trůn a nakonec příbuzná dynastie Anjou získala moc nad státem. Prvním králem dynastie Anjou byl Károly Róbert (1288-1342). Centralizoval královskou moc a během panování jeho syna Zsigmonda Luxemburgi (Zikmund Lucemburský) (1368-1437) krajina získala největší území v historii Uherska. Po Esztergome (Ostřihom) a Székesfehérváru hlavním městem se stal Visegrád. Během jeho panování a panování krále Mátyása Korvina (Matěj Korvín) (1443-1490) krajina byla kulturně i hospodářsky rozvinutá. Mátyás Korvin přinesl mnoho reforem, nejdůležitější z nich byla ustanovení a vymezení práv uherského palatina (zástupci krále a správci země). Uherské království se dostalo do období renesance. Po Mátyásovi  Korvinovi se k moci dostala Jagellonská dynastie. Ale v 16. století Uhersko už ohrožovali Turci, což přineslo ztrátu moci a nezávislosti.
526 byl převratným rokem uherských dějin. Turci porazili uherskou armádu u Moháče a padl i král Lajos II. (1506-1526). Po roce 1541 se Uhersko roztrhlo na 3 části: jih a střední část patřila Turkům (Turecký pašalik – část Osmanské říše), Zadunají a Horní Uhersko Habsburkům (Královské Uhersko) a východní část Zápolským (Sedmihradské knížectví). Většina šlechty uprchla do Královského Uherska a v menším počtu do Sedmihradského knížectví. Habsburkové zavedli absolutistickou politiku, chtěli odebrat práva uherské šlechty, což se nelíbilo uherské šlechtě a vznikl odpor vůči Habsburkům. Sedmihradské knížectví přebralo kalvinizmus, který sloužil i jako znak odporu vůči Habsburkům. Jako první stát na světě, Sedmihradsko zavedlo v roce 1568 duševní a náboženskou svobodu.
Bitva u Moháče v roce 1526
V 17. století uherská část Osmanské říše byla vylidněna, udržovaly se jen zemědělské města. Miklós Zrínyi (1620-1664) začal organizovat boj proti Turkům s cílem znovu sjednotit Uhersko. Po jeho brzké smrti v jeho plánech pokračoval Ferenc Wesselényi (1605-1667). V tomto období Turci rychle postupovali a obsadili i Nové Zámky. Uherský král Lipót I. (Leopold I.) (1640-1705) se obával, že by se Maďaři mohli spojit s Turky a proto uzavřeli mír s Osmanskou říší. Přenechal jim Nové Zámky a Velký Varadín. To vedlo k protihabsburskému spiknutí šlechty pod vedením palatina Ference Wesselényiho s podporou Ference Rákócziho I. (1645-1676), Ference Nádasdyho (1623-1671) a Pétera Zrínyiho (1621-1671). Spiknutí bylo odhaleno a tím i zmařené v roce 1670. Do roku 1699 Habsburkové získali zpět většinu území Uherského království od Turků a připojili Sedmihradsko ke království. Uherské království bylo součástí Habsburské říše. Nezávislost chtěl vybojovat Ferenc Rákóczi II. (1676-1735), zorganizoval povstání, ale bylo to neúspěšné. Ukončené bylo se Szatmárskou mírovou smlouvou v roce 1711. Ferenc Rákóczi II. emigroval. Habsburkové postupně přesídlili německy hovořící lid do Uherska, aby tak upevnili svoje postavení a moc v Uhersku.

18. století přineslo mnoho změn a reforem. Marie Terezie (1717-1780) na uherský trůn nastoupila v roce 1740. Přinesla reformy osvícenského absolutismu. V prvních letech ještě nebyla změněná státní správa Uherska a Sedmihradska. Změny ve státní správě přinesl až v roce 1765 nástup Josefa II. (1741-1790) jako spoluvládce Marie Terezie. Funkce palatina byla zrušena. V 1771 Marie Terezie obnovila tzv. placetum regium, které umožnilo zasahování státu do církevní správy. Katolickým hodnostářům zakázala přímý styk s Římem. Po smrti Marie Terezie Josef II. pokračoval s centralizováním. Za svoji vládu ani jednou nesvolal uherský sněm. Jeho reformy nebyly oblíbené uherskou šlechtou, a proto se ani neudržely. Josef II. tři týdny před svojí smrtí odvolal všechny svoje reformy kromě tolerančního patentu z roku 1781 a patentu o zrušení nevolnictví z roku 1785.

19. století můžeme nazvat obdobím bojů za svobodu a osvícenství. Nebyl to boj jen na vojenské a státní úrovni, ale i na úrovni vědomí a kultury. První polovinu 19. století charakterizuje období reforem, inovací a hnutí za obnovení jazyka maďarského. Maďarština se stala úředním jazykem státu v 1844. Významnou osobností byl István Széchenyi (1791-1860), který podpořil kulturu, literaturu a novou výstavbu. Převrat nastal v roce 1848, kdy pod vedením Lajosa Batthyányho (1807-1849) začalo uherské národní povstání a vyhlásila se nezávislá uherská vláda. Zrušili se práva šlechticů, zrušilo se poddanství. Habsburkové odmítli přijmout protizákonnou uherskou ústavu z roku 1848. To spustilo odboj řízený Lajosem Kossuthom (1802-1894). Uhersko bylo velmi silné a Habsburkové nedokázali skoncovat s odbojem. Museli požádat o pomoc Rusko. S jeho pomocí uherský odboj byl ukončený po roce a půl, dne 13. 08. 1849. V Aradu a Pešti začali svoji činnost vojenské soudy. Mnozí, mezi nimi i Lajos Kossuth, uprchli do Turecka.

Habsburkové potřebovali posílit svoji moc nad Uherskem a pod vedením rakouského ministra vnitra Alexandra Bacha (1813-1893), zaplavili Uhersko rakouskými úředníky a tajnou policií. Toto období nazýváme Bachovým obdobím (1851-1859). Úředním jazykem se stal znovu německý jazyk a císařství pokusilo zemi sjednotit. Uherská šlechta byla nepokojná a krajina přežívala krizi nejen kvůli vnitřním záležitostem, ale i kvůli zahraniční politice císařství. Všechny tyto události a uherský nátlak přinutil Františka Josefa I. (1830-1916) k vyrovnání se s Uherskem. Došlo k tomu v roce 1867. Uhersko bylo přijaté jako spoluvládnoucí země a vytvořila se Rakousko-uherská monarchie. Nastaly časy míru a klidu. Začala se rozvíjet kultura a průmysl. V roce 1873 Pešť, Budín a Aquincum se sjednotili a tak vzniklá Budapešť se stala hlavním městem Uherska.

Převrat a změnu přinesla první světová válka (1914-1918). Začala se atentátem na Františka Ferdinanda (1863-1914), syna Františka Josefa I. Rakousko-uherská monarchie se spojila s Německem a vypukla válka. Během války Anglie a Francie podporovali jednotlivé národy a národní hnutí monarchie, aby nabourali její jednotu. Koncem války uherský král Karel IV. (1887-1922) dne 13. 11. 1918 rezignoval a dne 16. 11. 1918 se vyhlásila Maďarská lidová republika. V roce 1920 se v paláci Velký Trianon ve Versailles ve Francii podepsala Trianonská mírová smlouva a rozdělilo se území bývalé monarchie. Trianonská mírová smlouva byla jen deklaratorní; hranice v té podobě, jako je popisovala (až na menší výjimky), totiž stanovila už Nejvyšší rada spojenců ve svém usnesení z června 1919. Smlouvou byly potvrzené hranice Maďarska s Česko-Slovenskem, Rumunskem, Srbskem, Chorvatskem a Slovinskem. Jako důsledek Trianonské smlouvy v Maďarsku zůstalo 7 miliónů obyvatel z 20,8 miliónů obyvatel Uherska. 72% území Uherska připadlo spojeneckým krajinám a Maďarsko ztratilo přístup k moři, které mělo prostřednictvím Chorvatska. Podobně jako Německo, ani maďarská armáda nesměla mít víc jak 35 000 vojáků a v Maďarsku nesměla být povinná vojenská služba. Maďarsko se vzdalo i nároku na území mimo Evropy, která patřila bývalé monarchii.
01.03. 1920 se vyhlásilo Maďarské království, které existovalo do 15. 10.1944. V čele státu stál guvernér (říšský správce) Miklós Horthy (1868-1957). Jeho cílem bylo znovu sjednotit Maďarsko. K tomu částečně došlo během druhé světové války. Maďarsko hledalo spojení u nacistického Německa a fašistické Itálie. Získalo zpět svoje území následovně: 1938 - Horní Uhersko (jižní část bývalého Československa), 1939 - Podkarpatskou Rus (Zakarpatská oblast dnešní Ukrajiny), 1940 - Sedmihradsko (část dnešního Rumunska), 1941 - severní část Srbska. V roce 1941 Maďarsko vstupuje do druhé světové války na straně Německa. Maďarsko bojovalo na východní frontě proti Rusku, padlo mnoho obětí, Židy odvlekli do koncentračních táborů.
Maďarské království v letech 1941-1944
Když Německo začalo prohrávat, Horthy měl v plánu se spojit se Spojenci. Jeho plány přerušili Němci, když obsadili Maďarsko a on byl nucen odstoupit. Vládu převzala politická strana ,,Nyilaskeresztes párt“, která byla podporována Německem. Maďarsko bylo zpustošené, vyrabované a infrastruktura úplně zničená.

Po druhé světové válce Maďarsko znovu ztratilo zpět získané území. Dne 05.04.1945 vydali košický vládní program v Československu, kterého zajišťovaly dekrety prezidenta Edvarda Beneše (1884-1948) a zákony Slovenské národní rady. Nazýváme tyto dekrety Benešovými dekrety. Podle nich Němci a Maďaři jsou kolektivně vinní za druhou světovou válku. V důsledku toho tyto menšiny ztratily svoje Československé občanství, znárodněly jejich majetky a v letech 1946 a 1947 mnoho Maďarů deportovali do Česka (oficiální čísla hovoří o 44 000 osob, ale některé odhady hovoří i o 75 000 anebo o 110 000 lidí) nebo přesídlily do Maďarska v rámci výměnného programu obyvatelstva. Ti, kteří byli ochotní podepsat, že jsou slovenské národnosti, mohli zůstat. Deportovaní lidé se mohli vrátit v roce 1948 a získali zpět svoje občanství a občanská práva. Avšak ne všechny Benešovy dekrety byly zrušené, a tak z právního hlediska Maďaři dodnes jsou kolektivními viníky za druhou světovou válku.

Po několika roční demokracii komunisti převzali moc v Maďarsku. Byli podporováni Sovětským svazem. V roce 1949 vznikla Maďarská lidová republika. V roce 1956 vypuklo v zemi protikomunistické povstání, které následně potlačila sovětská vojska a komunismus přetrvával až do roku 1989.

V roce 1989 země jako jedna z prvních v regionu zrušila přísný režim na svých západních hranicích a přispěla tak k pádu Železné opony. Spolu s okolními spřízněnými státy v roce 1991 vytvořila země neformální společenství s cílem podpory procesu evropské integrace a transformace ekonomiky, které je označováno jako Vyšehradská skupina. V roce 1999 Maďarsko vstoupilo do NATO a v roce 2004 do Evropské unie. Od prosince 2007 je i součástí Schengenského prostoru.
Maďaři v Československu po 2. světové války
Copyright © www.LINGUAHUNGARICA.cz
Návrat na obsah