ČLÁNKY - PUVOD HUNU - Lingua Hungarica - Könnyen magyarul

A TUDÁS KINCS, MELYNEK PÁRJA NINCS




who_is_logged(); echo $user['realname']; ?>
Přejít na obsah
Otázky o původu Hunů
Autor: Borbála Obrusánszky

O původu Hunů, resp. o jejich rané historii se mnoho diskutovalo mezi maďarskými a zahraničními vědci v uplynulých dvou a půl století. Některé otázky byly zodpovězené a tak ve více výzkumných institucích přijali, že vládci asijských a evropských Hunů patřili ke stejnému kmenu nebo rodu. Vděčíme za to archeologům a historikům, že už dnes jsme schopni určit obrysy pradějín Hunů.

V našem krátkem článku stručně shrneme, že co si myslí vědci o Hunech, shrneme názory ruských, mongolských a čínských archeologů a historiků, kteří nejlépe znají asijskou oblast díky vykopaným hunským hrobkám za poslední půlstoletí od Bajkalského jezera až po Velkou čínskou zeď.
Archeologické výsledky

Až do konce 19. století bádání hunských pradějin bylo uskutečněné jen na základě historických záznamů. V roce 1899 Taliko-Grincevič nalezl první hunské předměty v jiho-západní části oblasti Jižního Bajkalu. Tento objev ještě nevzbudil zájem západních vědců, ale následující objev, senzační hunská královská hrobka, překvapila celý svět. Našly se totiž nádherné přepychové předměty, které vyvrátily dogmu, podle které předci Attily byli jenom diví barbaři.  V roce 1924 Kozlov odhalil při severo-mongolském Nojon-úlu pohřební místo hunských vznešených lidí. Dobře se konzervovaly v zamrznuté zemi hedvábné a brokátové tkaniny, plstěné přikrývky i jiné pohřební předměty se zachovaly v neporušeném stavu. Okouzlující artefakty zaujaly vědce a tak začal důkladný výzkum hunských dějin ve větších výzkumných střediscích, ale ani toto nepřineslo skutečný přelom, protože nebylo dostatek údajů o Hunech a historické záznamy o nich nebyly přijaté západo-evropskými a severo-americkými vědci jako hodnověrné. Velký přelom byl možný pouze skrz důkladných archeologických vykopávek, na které se čekalo dalších sedm desetiletí.

Od druhé světové války mongolští a čínští archeologové vykopali tucty hunských hrobek od Bajkalského jezera po Velkou čínskou zeď, skrze které poznali způsob života a zvyklosti Hunů. V terénu pracující ruští, mongolští a čínští archeologové získali odpovědi na to, že ke které archeologické kultuře patřila raná historie Hunů. Dnes již víme, že stopy Hunů se objevují v archeologických kulturách doby bronzové Vnitřního Mongolska (2. tisíciletí př. n. l.).  Tyto prastaré jezdecké kmeny pásly své koně a dobytek od Altaj-Sajan přes pohoří Hentij po východo-mongolskou pustinu a též po pohoří Kingán v Mandžusku. Podle možností obdělávaly půdu a později tyto kmeny a národy se sjednotily v rámci velkého hunského spojenectví. Podle výzkumů mongolského archeologa G. Eregzena přibližně 7000 hunských hrobek můžeme nalézt v Mongolsku, v oblasti Bajkalu, v pohoří Altaj, v severo-čínské oblasti (Vnitřní Mongolsko, provincie Qinghai, Xingjiang, Gansu). Více jako polovina, cca. 4000 hrobek, se nachází v Mongolsku. Mongolští archeologové identifikovali tolik hrobek, ale vykopali z nich jen jednu desetinu. V Burjatsku vykopali 300 hrobek, ve Vnitřním Mongolsku 200 hrobek. K výzkumům o původu Hunů přispělo i to, že po dobu posledních 20 let se vědci v Mongolsku začali zaobírat výzkumem doby bronzové, ale dnes už jsou známé vykopávky z celého území krajiny.Zvýšil se počet artefaktů z doby železné, díky tomu je dobře sledovatelná raná historie této oblasti.

Dnes už vědci uznávají, že se Huni jen tak náhle neobjevili, ale vyvinuli se ze společnosti doby bronzové. Mongolský archeolog C. Dordžsüren byl první, kdo v šedesátých letech vyhlásil, že původ Hunů pramení v době bronzové. K tomu závěru dospěl i D. Navaan, který zjistil  po dobu svých archeologických vykopávek, že tradice obdelníkových hrobek z doby bronozové pokračuje u Hunů. Historik N. Išdžamc byl též toho názoru, že hunský stát a civilizace je pokračováním kultury doby bronzové v Mongolsku. Podle jeho názoru původní domov Hunů byl od Ordosu až po pohoří Hangáj ve Středním Mongolsku. Ma Lin Qin [malinčin] ve své hunské archeologické monografii označil Ordos a pohoří Yin-shan [jinšan] jako raný domov Hunů, kteří vytvořili jednotnou říši během doby bronzové a železné. Západní vědci, kteří nebyli informováni o výsledcích nových vykopávek, nechtěli dlouho přijmout názory a zjištění mongolských vědců, proto západní monografie z konce 20. století mluví o předcích Hunů pouze na základě čínských zdrojů z 5.-4. století př. n. l.

Stanoviska dnešních mongolských archeologů a historiků jsou shrnuté ve více akademických publikacích. O původu Hunů hovoří 27. část publikace „Věda Mongolska“ následovně. Podle archeologa D. Erdenebátora, který odhalil mnoho hunských hrobek v Mongolsku, Huni pokračovali v tradici obdelníkových hrobek z doby bronzové. To dokazují: struktura hrobek, pohrební zvky, podobnosti umístěných předmětů v hrobkách s předměty jezdeckých národů doby bronzové. P. Delgerdžargal je toho názoru, že rané pámátky Hunů jsou přítomné v ordoské kultuře. Jeho názor spočívá v čísnkých historických zdrojích, které hovoří o středisku Hunů v oblasti Ordosu. P. Delgerdžargal poukázal na podobnost jezdeckých kultur v Ordosu s hunskými hrobkami na sever od oblasti Gobi. Výzkumy odborníka historické geografie B. Batsürena potvrzují, že hunský kmenový svaz zahrňoval Mongolsko, Jižní Burjatsko a oblast Ordosu, které byly součástí velké hunské říše. Tento mongolský věděc je toho názoru, že tyto oblasti nemůžeme rozdělit a zvlášť zkoumat. C. Törbat vidí kontinuitu v kulturách doby bronzové a železné severo-čínské a mongolské oblasti, podle něho tyto kultury předcházejí hunskou kulturu.

Historické památky

Jakákoliv teorie obstojí jen tehdy, pokavaď ji potvrdí výsledky vědeckých výzkumů více vědních disciplín. Starověké čínské kroniky obsahují mnoho údajů o rané historii Hunů.

Starověký čínský historik Sima Qian [sima čien] svoji velkolepou práci sestavil na základě starých záznamů. V 110. kapitole Historie Hunů kroniky Shi-Ji [šiči] z 2. století př. n. l. stojí následovné: „Předek národu xiong-nu [hsiungnu] (hunského národa) byl Chunwei [čunvej], potomek rodu Xia [hsia]. Už před obdobím panovníků rodu Yao [jao] a Shun [šun] existovaly národy shanrong [šanžong], xianyun [hsienjün] a xunyu [hsünjü], které obývaly severní divočiny a následujíc svá zvířata se stěhovaly z jedné oblasti do druhé.“

Později tento historik shrnul historii Hunů následovně: „Více jako tisíc let uplynulo od doby Chunweia [čunveja] do doby panování Toumana a po dobu tohoto období se kmeny rozdělily do více skupin, jejich počet se jednou zvyšoval a poté zase snižoval. Proto není možné podat systematickou zprávu o genealogii vůdců národu xiong-nu [hsiungnu].“

Podle zprávy této kroniky již zmíněný Chunwei [čunvej] (podle vědce de Groota jméno původně znělo Šonhor, což znamená sokol, které je totožné s dnešním maďarských jménem Csongor [čongor]), poslední potomek rodu Xia [hsia], utekl na sever a stal se předkem Hunů. Odehrávalo se to v první polovině 2. tisíciletí př. n. l. Archeologické artefakty a zjištění podložili věrohodnost čínských kronik a zjistilo se, že staré kroniky přesně zaznamenaly i jména králů. Sima Qian [sima čien] mnohokrát odkazuje na staré dokumenty z období rodu Xia [hsia], ze kterých čerpal a v té době byly ještě k dispozici. Sima Qien [sima čien] vyjmenoval 17 královských jmen rodu Xia [hsia], ke kterým přidal i krátké poznámky, ze kterých se dozvíme, že tato dynastie začala panováním krále Velkého Yu [jü], který zabránil velké povodni. Byl legendárním předkem Hunů, kterého za svého předka považoval i Helian Bobo v 5. století n. l. Podle jedné legendy Yu [jü] obětoval jadeit a bílého koně rozzuřené řece. Zvyk obětování bílého koně patří k Hunům, resp. k nomádským civilizacím.

Severo- a středo-čínská nadvláda Hunů zkončila kolem roku 1750 př. n. l., když výše zmíněný Chunwei [čunvej] utekl na sever. Paralelou může být i to, že v čínské mytologii existuje jedna legenda, podle které šestý panovník dynastie Xia [hsia], Shao-Ching [šaočing], žil jako pastýř. Jeho otce vyhnali, ale Shao-Ching [šaočing] získal zpět své otcovské dědictví, svou zem. Tato legenda poukazuje na vztah s nomádskou civilizací. Podle vědců, kteří se zaobírají čínskou mytologií, staré čínské povídky zachovaly také mytologické prvky, které svědčí o vlivu cizích národů.

Zagd Batsajhan, mongolský archeolog, ukázal na to, že línie nalezených archeologických artefaktů se shoduje se  záznamy starých kronik, čili hunské národy postupovaly z jihu na sever v 2. tisíciletí př. n. l. Podle názoru korejského archeologa Kana hunské artefakty se objevili už v období dynastie Shang [šang]. Někteří archeologové si všimli, že nomádský vliv se objevil na artefaktech už po dynastii Xia [hsia]. Čínský Chang [čang] hovoří o tom, že ve výtvarném umění dynastie Shang [šang] a dynastie Zhou [čou] můžeme najít v plné míře skytsko-hunské zvířecí symboly.
Území Hunů (Xiong-nu)
Území Hunů (Xiong-nu)
Filologické stanovisko

Výsledky archeologie a historie jsou doplněné i s výsledky čínských filologů, kteří vytvořili nové stanovisko o objevení se Hunů a o jejich pojmenování. Zatímco evropská odborná literatura stále tvrdí, že Huni se vyskytli pod názvem hiung-nu nebo xiong-nu [hsiungnu] poprvé v roce 318 př. n. l., na východě vědí, že Huni figurují pod různými jmény v čínských dokumentech už dávno před tím. To vysvětluje i skutečnost, že před vznikem jednotné starověké čínské říše pod velením Qin Shi Huangdiho [čin ši huangdyho] ve 3. století př. n. l. existovala jen malá čínská vévodství, která používala různé názvy na pojmenování bojových severských kmenů, kmenových svazů. Podle zjištění čínských jazykovědců dnes známe Huny pod více jmény: shanrong [šanžong], xianyun [hsienjün], hunyu [hunjü], guifang [gujfang], hunyi [hunji], xunyu [hsünjü], guanrong [guanžong], kunrong [kunžong], yongnu [jongnu], qunu [kunu], xiong-nu [hsiungnu], xiannu [hsiennü], wen-na [venna], atd. Jazykovědec Wang Hu Wei potvrdil v jednom ze svých studií, že severské nomádské kmeny uváděné v čínských kronikách mohly patřit do jednoho kmenového svazu s Huny. Ve starých dokumentech figurující různá jména skrývají v sobě národy nebo kmeny patřící do jednoho kmenového svazu. V písemnostech z raného středověku (Wei, Jin) až do doby dynastie Sui a Tang stojí, že po dobu dynastie Yao [jao] (24. století př.n.l.) Huny nazývali xun-yun [hsünjün] (podle de Groota je to název Hunor). Během dynastie Zhou [čou] (1045-256 př.n.l.) je nazývali jako xian-yun [hsienjün] a po dobu dynastie Qin [čin] (221-206 př.n.l.) se rozšířílo pojmenování xiong-nu [hsiungnu]. Kromě těchto jmen najdeme i jména di, hu a rong. Slovo „hu“ odkazuje na hunský zvyk nošení vousů jako i latinský název barbati (vousatý). Rong jméno dali těm, kteří žili v horách. Musíme zdůraznit, že ani jméno xiong-nu [hsiungnu] používané během dynastie Qin [čin] a Han se nestalo všeobecně platným jménem pro Huny, dále se používali stará jména a ješte i po dobu dynastie Han Huny zmiňují jako di nebo xun-yun [hsünjün]. Už v 19. století Gábor Szentkatolnai Bálint přišel na to, že jméno xiong-nu [hsiungnu] a hun znamená to stejné, ale Maďarská Akademie Věd nepřijala jeho stanovisko. Keď v roce 1948 Henning publikoval sogdský list z roku 311 n. l. a v něm Sogdové nazývají čínský hiungnu národ jménem hun, vědci tehdy přišli na to, že se jedná o stejný národ. Poukázali na tuto skutečnost i zahraniční sinologové a čínští jazykovědci od druhé poloviny 20. století.
Copyright © www.LINGUAHUNGARICA.cz
Návrat na obsah